Syn pána zla - 56. kapitola

„Ty znáš Severuse Snapea? To je ten největší mistr lektvarů na světě!! Měl jsi ohromnou čest, že tě učil!!" vyprskl ohromením profesor.

„No, ano, je to přítel mé sestry."

„Opravdu? Seznámíš nás?" Alecto se jemně zamračil.

„Nejsem si jistý, jestli bude Severus chtít, ale můžu se zeptat."

Profesor si oddechl s jemným úsměvem.

„Já mám sklad, kde jsou všechny přísady. Teď ale dopijte čas, bando, a pak se začne s vaším trestem. Budete mi vařit lektvary. Aspoň si prověřím tady Alecta," Pierot mrknul pobaveně na Alecta.

„Jaké lektvary?" Jerry byl zvědavost sama.

„Nech se překvapit, kdo je zvědavý, bude brzo starý... Jak tak koukám, Jerry, tak ta zvědavost jde na tobě už poznat," profesor se s úšklebkem postavil a přešel ke svému stolu zanechávaje Jerryho s šokovaně-zděšeným výrazem.



........................................................................

Kristin seděla v bradavické knihovně a přemýšlela nad jejími bratry, Alexem a Alectem. Byla na Alexe opravdu naštvaná kvůli tomu, že ublížil Alectovi. Vždyť kvůli němu Alecto ztratil paměť. Dnes ráno jí přišla sova od otce, ve které zjistila, že Alecto přestoupil na jinou školu. Mrzelo ji to, ale opravdu si přála, aby byl její nejmladší bratr spokojený.

„Ahoj, Kristin, že?" Kristin zamračeně a překvapeně vzhlédla.

„My se známe?" zeptala se jemně.

„Prakticky vzato ne, ale slyšel jsem, že jsi tady nová, tak jsem se chtěl seznámit. Jsem Peter Mack, z Mrzimoru."

Kristin se na něj zaujatě dívala. Ten kluk se jí líbil.

„Já jsem Kristin Raddleyová. Ty chodíš do sedmého ročníku?"

„Jasně, ty taky, že? Je mi naprosto jasné, že Alex Raddle je tvůj bratr?"

„Ano, jsme dvojčata."

„Jak se ti líbí v Bradavicích?"

Kristin se zaujatě rozhlédla po knihovně.

„Máte tady hezkou knihovnu, hrad se mi taky líbí, zdejší prostředí je přátelské, jen mi tady chybí můj bratr Alecto, můj nejmladší bratr."

„Počkej... Raddleyová! Nebyl Thomas Raddle tvůj příbuzný?? Ten, co tady asi tak týden učil?"

„Ano, bratr tady učil, i-když si nejsem jistá, jestli tady vydržel tak dlouho," Kristin se zasmála a Peter jen zasněně zíral. Zamiloval se na první pohled. Byl tak nervózní, nevěděl, jestli Kristin neodmítne jejich rozhovor.

„Proboha, kolik máš sourozenců?" obdivně ji sledoval.

„Počkej, to se musí spočítat." Jemně svraštila obočí.

,Alecto, ten je první, Alex druhý, Rika třetí, Thomas čtvrtý a Petúnie, tak ta je pátá´

„Vlastně... jsem to ani nemusela počítat, celkem pět, z toho tři už jsou dospělí, tedy, myslím tím, že už vystudovali."

„No teda, ty mě fakt ohromuješ!"

„Já za to nemůžu!! To mí rodiče!" Kristin se tak dobře už dlouho nezasmála. Ten kluk jí nebyl lhostejný. Cítila se s ním tak skvěle, tak bezpečně. Když večer usínala, zjistila, že jí Peter chybí. Jemně a tiše se zasmála. Došla jí totiž celá pravda. Zamilovala se.



..............................................................................................

(kolem dvou hodin ráno, neurčený den J)...

„Hej, Malfoy, spíš?" Draco Malfoy se rychle posadil na posteli.

„Co je, tati?" vyhrkl bezmyšlenkovitě a rozespale.

„Nejsem tvůj otec, pohni, vstávej! Musím s tebou mluvit."

„Co? Teď??"

„Ne, až zítra, hejbni kostrou, trotle!"

Malfoy se zamračil, ale vstal. S tímhle nebylo dobré si zahrávat, na to už přišel.

Draco Malfoy procházel po ztichlých chodbách.

„Hej, Malfoy! Počkej na mě!" Draco se zaraženě otočil, uviděl mladého Raddlea.

„Co chceš? Nemám na tebe čas, musím si ještě něco zařídit."

Alex vztekle přimhouřil oči. Takhle s ním ještě nikdo nemluvil a ten malý spratek to právě udělal!

Rozběhl se a přiběhl k mladému Malfoyovi.

„Co si o sobě myslíš, sakra?"

Přiběhl až k Malfoyovi, chytil ho za hábit a přitiskl ho ke zdi.

„Co si o sobě myslíš? Odpověz! Co si o sobě myslíš??"

„Nic, Alexi, nic!!"

„Pro tebe nejsem žádný Alex! Budeš mi říkat pane, je ti to jasné?"

„Ano!" Alex přitiskl víc ruku na Dracův krk.

„Nerozuměl jsem ti!" zasyčel ještě nebezpečněji Alex.

„Ano, PANE!!" zašeptal Draco.

„Výborně." Alex ho pustil, vypadalo to, že odejde, ale nakonec se ještě otočil a uhodil Draca.



Draco se ošil při vzpomínce a rychle vyskočil z postele. Přes pyžamo si přehodil župan a opustil chlapeckou ložnici pátého ročníku.

„Co potřebujete, pane?"

„Budu potřebovat tvou pomoc, Draco."

Draco ztuhl.

„Mou pomoc?"

„Ano," kývl významně.

„Je to pro tebe pocta, jsi si toho vědom??"

„Ano, pane. Opravdu, pro mě je to nevýslovná pocta."

Alex se ušklíbl, většinou dostal to, co chtěl.

„Tak poslouchej, Drakene..."



.............................................................

Sírius přemítal v přijímacím pokoji nad knihou a dobrým čajem. Nikdy ho nenapadlo, že by byl jeho kmotřenec tak daleko od něj. Vlastně ho docela mile překvapil dopis, který mu jeho kmotřenec poslal.

Drahý Siriusi,

Ani nevíš, jak moc rád bych tě viděl, ale momentálně to není možné. Jsem ve škole mimo Anglii. Tahle škola, je to kouzelnická akademie pro pokročilé čarodějky a kouzelníky v Amsterodamu, je naprosto perfektní. Nikdy jsem nepoznal lepší školu. Jsem tady sice jen dva dny, ale už to tady mám radši než Bradavice. Ta škola je náročnější, než kterákoliv jiná. Učí se tady nejen bílá magie, ale i černá! Budu se muset doučit spoustu věcí, které jsem za ty roky v Bradavicích promeškal. Ani nevíš, jak je mi to líto, že jsem o té škole nevěděl dříve. Neváhal bych, ale měl jsem tu výhodu, že mě pozval k tomuto studiu sám ředitel, takže jsem nemusel skládat přijímací zkoušky! Jsem tady spokojený.

Moc se mi po tobě stýská, kmotříčku. Na prázdniny (letní) přijedu. URČITĚ!! To ti slibuji, tedy pouze v případě, že budu zdravý a v pořádku na živu J.



Sírius se nad tím smajlíkem musel zasmát. To byl celý Harry - tedy Alecto. Už se na jeho kmotřence moc těšil. Chtěl ho naučit zvěromágství. Měl Alecta moc rád, nikdy by mu nedokázal ublížit, chtěl pro něj to nejlepší. Někdy o Voldemortovi, alias hodný, spořádaný otec, který je perfektním vzorem pro svého syna, opravdu hodně moc pochyboval. Na druhou stranu si byl ale jistý, že by Alectovi nikdy nijak závažně neublížil.

Opatrně odložil knihu, vstal a přiklekl ke krbu a uchopil dřevo volně ležící vedle. Přiložil do krbu, oheň vesele zaplápolal a zajiskřil. Oheň, který byl nebezpečný sluha a špatný pán, dokázal zahřát, ale i ublížit. Sírius se ztratil v těchto úvahách o úchvatnosti plamene...



....................................................................................

Alecto připravoval naprosto klidně posilující lektvar pro místní ošetřovnu. Profesor Munge byl s chlapcovým uměním naprosto spokojený, Alecto byl v lektvarech totiž perfektní.

Jerry připravoval uklidňující lektvar, Alechandro uspávací a Ted s Jeanem pracovali na kostirostu.

„Tedy, Alecto, klobouk dolů. S radostí bych tě přijal i do expertů, stejně jako tvé přátele."

Alecto se jemně pousmál.

„Vlastně, profesore, v lektvarech jsem býval uplynulé první čtyři roky mého kouzelnického studia naprostý... byl jsem neschopný uvařit lektvar... řekněme... dokonale. Neměl jsem dostatečnou trpělivost, nebyl jsem soustředěný ani nic podobného. A taky jsem neměl dobrý vztah se Severusem, ale v letošním školním roce jsme se spřátelili a Severus mi pomohl vychytat... mouchy."

Profesor se zasmál.

„Můžu ti s naprosto klidným svědomím říci, Alecto, že mouchy byly vychytány skvěle."



.....................................

„Tak poslouchej, Drakene... chci, abys... Chci zabít Albuse Brumbála."